FICHTE, JOHANN GOTTLIEB (1762-1814), myslitel, stojící na prahu německého romantického idealismu, vycházel z Kanta. Jenže hlásí-li se Kant k Platónovi, Fichte, což není nelogické, se opírá o Platónova velikého následovníka Plotina (viz Novoplatónství), který pak zůstává ukazatelem cesty i dalším romantikům včetně Hegla.

Pro svou nesmírnou složitost má Kantovo učení mnoho zranitelných míst; a je tak podivuhodně stavěno, že jakmile se do některého z těch zranitelných míst strefite, sesype se vám všechno na hlavu. Kantovi následovníci nalezli na tomto bourání mistrova učení mnoho ušlechtilé a vděčné zábavy. Přikračujíce k ní, začínali zpravidla u Kantova choulostivého pojmu „věci o sobě" a rozumovali asi takto: Tzv. věc o sobě nemá k tzv. jevům žádný vztah, protože vztah, jak praví sám Kant, není nic víc než jedna z dvanácti poznávacích forem vnímajícího subjektu (viz Kant, 1). Ergo kladívko věc o sobě je nesmysl o sobě.

Tak asi, ovšem ne tak frivolně, přemýšlel i Fichte. Filosoficky neškolenému člověku, hovořil dál, se zdá, že svět je dvojí: jednak svět skutečný, nezávislý na jeho vědomí (reelIe Reihe der Gegenstande), jednak svět ideální, bytující v jeho vědomí, složený z jeho představ (ideale Reihe der Gegenstande). V něčem má tento člověk pravdu: jakási dvojitost tu opravdu je, ale je celá uložená v něm, v jeho vědomí, v jeho inteligenci. Základní schopnost vší inteligence totiž jest přihlížeti sobě samé. Vědomí (I) jedná a (2) o tomto svém jednání ví. Hvězdy se zrcadlí ve studánce. Ta studánka však z toho zrcadlení nic nemá, protože není schopna své vlastní zrcadlící činnosti přihlížet, jinými slovy protože o ní neví. Vědomí není vědomím, není-li sebevědomím, tj. sebe samu reflektující (sebe si uvědomující) činností. I hleděl Fichte všechno bytí, přesněji všechen vztah bytí k vědomí vysvětlit základním vztahem vědomí k sobě samému a všechno dění vyvodit z činnosti rozumu. Nezoufejte si. Ještě se k tomu vrátíme a ukážeme si, co to vlastně znamená.

Předměty tedy, bylo řečeno, existují jenom ve vědomí, a to vědomí o tom ví; a této sebe samu vědoucí podstatě vědomí se obecně říká já. Není tedy nic než já. Já – totiž ne já, autor této knihy, ani tvoje já čtenářovo, nýbrž já obecné, absolutní, já jakožto takové, já naprosto nepodmíněné a ničím vyšším neurčené. Tož padly věci o sobě a nastoupilo já o sobě.

Toto božskéjá v pojetí Fichtově je jedna jediná ohromná, nekonečná činnost, aktivní vůle, elán, vzmach. Mohli bychom mu také klidně říkat činnost o sobě. Totéž se dá říci o světě: není žádných faktů (Tatsachen), jsou jen činnosti (Tathandlungen). Každá činnost však musí mít nějaký úkol, musí za něčím směřovat, jít. Tak i absolutní já. Prvním jeho úkolem na počátku všeho bylo uvědomit si samo sebe. I řeklo já: Já jsem já. Jenže to nic neznamená. Je to sic krásná a nezvratná teze, ale nemá žádný obsah; chtělo-li já sebe samo nejen myslit, nýbrž i pochopit, musilo si myslit ještě něco jiného než své já. To „něco jiného" se u Fichta jmenuje ne-já. I řeklo si dál: Já nejsem ne-já. To byla antiteze. Vmyslete se do ,já" mého synka Ondřeje, který se právě narodil. Hned od prvé chvíle svého života má Ondřej vědomí nebo, abych užil Fichtova slova, intelektuální názor svého já. Jenže toto já je bez hranic. Vyplňuje celý vesmír. Ze stanoviska prvních chvil jeho života neexistuje nic než on. Nechápe nic než sebe. Není si vědom ani matčina prsu, ani potravy, již z něho přijímá; krmení je pro něj příjemnou funkcí jeho já. Přijde však chvíle, kdy shledá, že existuje něco, co není on: matka, postýlka, otec.

To jsou samá ne-já. Opakuje se tu tedy pochod, jejž kdysi prodělalo absolutní já a žádné probouzející se vědomí jej nemůže neprodělat. Pěkně po pořádku nejdřív přijde teze já jsem já, neboli A = A, a pak antiteze já nejsem ne-já, neboli A není non A. Třetí větou, syntézou, shrneme obě věty takto: Já, ochuzené o ne-já (nejsem ne-já) omezené mým já. Přeložena do řeči srozumitelné tato syntéza znamená asi toto: Já stojí proti ne-já právě tak jako v antitezi; je však už bohatší vědomím své vlastní ochuzenosti. Vědomí tedy roste a vyvíjí se vzájemným omezováním já a ne-já. Z těchto tří vět se prý dají vyvodit všechny (kantovské) kategorie. Z první věty plyne zásada identity (viz Zásady logické) neboli kategorie reality. Z druhé věty zásada sporu neboli kategorie negace. Z třetí věty, v níž já a ne-já se vzájemně omezují a určují, plyne zásada dostatečného důvodu neboli kategorie vzájemného působení. Touto vzájemností jsou také vytyčeny hranice (kantovské) teoretické a praktické filosofie; já, určené svým ne-já, je základ teoretické filosofie, já, určující své ne-já, je základ praktické filosofie. – Systém tří vět, teze, antiteze a syntézy, je ohromně důležitý pro pochopení dialektického materialismu, neboť od Fichta jej převzal Hegel a od Hegla Marx.

Tohle všechno ovšem jsou věci nesmírně temné. Není však andělského jazyka, který by je vysvětlil jasněji, protože Fichte byl zoufale abstraktní filosof a s tím se nedá nic dělat. Předpokládám ovšem, že se o něj nezajímá nikdo, kdo nic neví o Kantovi, stejně jako nikdo se neučí násobit, neumí-li sčítat; užívám tedy kantovských výrazů „kategorie", „teoretická a praktická filosofie" atd. jako by se nechumelilo. To je jedna věc. A ještě něco: Fichte také hodně čerpal ze středověkého mystika, řečeného mistr Eckhart. Podívejte se na něj. Myslím, že vám tu leccos osvětlí. Zatím pokračujme in nomine Domini.

Vidíte, že vývoj světa je u Fichta (a také u Eckharta) totožný s procesem sebeuvědomování absolutního já a toto sebeuvědomování postupuje cestou klikatou, dialektickou, úkol po úkolu. Každý úkol nový plyne z úkolu vykonaného. Svět je iluze, vzniklá hrou forem a kategorií, hrou, která absolutnímu já představuje něco, co se zdá odlišné od toho já. Mezi přírodou a pojetím přírody není rozdílu; příroda je pouze objektivace pojmů, myšlenek, představa pocitů, jimiž se absolutní já vymezuje ve své nekonečnosti a jimiž klade překážky své vlastní činorodosti. (Tady je ovšem jádro nových obtíží, s nimiž se Fichte nedovedl kloudně vypořádat: jak si já může klást překážky, když není nic než já?) Aby tyto překážky snáze zdolalo, rozpadá se absolutní já v množství já individuálních. Jelikož věci nemají vlastní podstaty, záleží všechna pravda v souhlase myslící osoby se sebou samou a se svými vnitřními zákony. Činorodost absolutního já je povahy etické; já je mravní vůle a svět je zhmotnělá povinnost. Všechno, co jest, dá se pochopit jedině z hlediska úkolu, plynoucího zjeho bytí. To si můžeme zčásti objasnit na příkladu mého synka Ondřeje. Opustili jsme jej, když právě prodělal syntézu svého já, ochuzeného o jeho ne-já, svým ne-já, omezeným jeho já. Tento stav není konečný; Ondřej zajisté nebude trávit svůj život koukáním na své ne-já; naopak, moudrost, jíž se dopracoval syntézou teze s antitezí, ho zavazuje k dalším úkolům. Nejbližší z těchto úkolů bude rozlišit, roztřídit jevy svého ne-já. Rozdělí především své ne-já na věci pohyblivé a nepohyblivé. Ne-já, až dotud prosté všeho řádu a tvaru, se tím rozpadne na dvě jasně ohraničené oblasti; tím se však také změní jeho já, neboť bude vědět už nikoli pouze o své odlišenosti od ne-já, nýbrž i o svém novém poznatku dvou oblastí. Postupem tímto dítě nepoznává pouze svět – ono jej tvoří, a postupuje kupředu vždy tak, že realitu už vytvořenou neustále překonává. Nejde tu ovšem o tvoření v starém a obvyklém slova smyslu; Fichtův Bůh, totiž absolutní já, není natura naturans, příroda tvořící, nýbrž mravní světový řád, ordo ordinans, řád pořádající.

Nejdůležitější disciplína filosofická je tudíž etika, opřená stejně jako u Kanta o kategorický imperativ, jejž Fichte vyjádřil formulí ,jednej ve shodě se svým svědomím". Morálka Fichtova je autonomní, tj. přímo vyplývající z povahy každého já; člověk musí jednat mravně z vlastního přesvědčení, svobodně; jednat z donucení nebo podle autority, tedy nesvobodně, je mravně bezcenné. Jediným pramenem nepravosti je zahálka, netečnost, tj. nedbání povinností, k nimž nás zavazuje vlastní bytí. Veliké mravní osobnosti dějin jednají v souhlase s absolutním já. Takoví lidé dávají celému lidstvu vzor.

Jelikož však lidé rádi potlačují svobodu svých bližních, vzniká stát, jehož cílem je hájit svobodu každého občana. V tom, že člověk omezuje svou svobodu s ohledem na svobodu druhých, vidí Fichte princip práva přirozeného. Každý občan má právo na práci a stát má povinnost mu práci zaručit. Trh práce nemá být zůstaven přirozenému pohybu nabídky a poptávky, nýbrž má být státně regulován. A Fichte, aby každému občanu zaručil jeho podíl „svobodného plnění povinností", přimlouvá se – pro ostrý státní donucovací systém.

Fichte se velice obdivoval Francouzské revoluci, jež vypukla, když mu bylo sedmadvacet – viděl v ní uskutečnění snahy velkého národa založit politický život nikoli už na tradici, ne na autoritě, ale na rozumu. Svou vlastní filosofii pojímal jako systém, který oné revoluci je vlastní a který má odhalit úlohu svobodného tvůrčího člověka a nezávislost jeho rozumu. Podobně jako francouzská revoluce zbavila člověka okovů, jeho, Fichtův systém prý zbavuje člověka pout věcí o sobě a snaží se z něho učinit svobodnou bytost.

Ale všechen jeho obdiv k Francouzské revoluci nebránil Fichtovi v tom, aby byl a zůstával Němcem výsostně německým, ajeho německý nacionalismus propukl divokým požárem, když Francouzi v letech 1807-1808 obsadili Německo. Ve svých Řečech k německému národu stanovil Fichte principy, jež vedly k německému romantickému mesianismu, obludnému sebepřeceňovánÍ a kulturtragrovství. Lidstvo prý z původního stavu přirozeného instinktu dospělo anarchie, z níž může být vyvedeno jen kulturou německého národa. Pryč s humanitou, liberalitou a jinými cizáckými výrazy, jež přeloženy do řízné němčiny jmenují se ospalost a bezectnost. Výchova nemá být výchovou jednotlivce k čistému lidství, nýbrž výchovou celku k národní pospolitosti. Němci jediní si udrželi svou prařeč (Ursprache); románští národové převzali mrtvou řeč, latinu, a pracují s pojmy už hotovými; tím se vysvětluje netvořivost jejich myšlení. Němci také jsou jediný národ, schopný lásky k vlasti (Řeči 5, 8). V jeho čele stůjž génius, čerpající svou ctnost z absolutního já. Slepá úcta k takovému muži je první forma mravního citu.

Fichtovo Já, které v Německu devatenáctého století vzbudilo vlnu nacionalismu a romantismu, přežívá, arei v jiném duchu, i ve filosofii nejnovější: okolnost, že toto Já není daností, nýbrž činem, aktem sebevytvářenÍ, sebepřekonávánÍ, a že tedy člověk je to, co ze sebe udělá, se nesporně zamlouvalo francouzským existencialistům. Teorie Fichtova tvůrčího Já, tvůrčí subjektivity, pak vyústila do teorie praxe jakožto protikladu odcizení, jež je jednou z nejdůležitějších teorií marxismu.

Hlavní díla Fichtovajsou Základ veškerého vědosloví (Grundlage der gesammten Wissenschaftslehre) a etický spis Systém mravouky podle principů vědosloví (Das System der Sittenlehre nach den Prinzipien der Wissenschaftslehre). Ostrou kritiku osvícenství přináší v Základech současného století (Die Grundziige des gegenwdrtigen Zeitalters).


[BACK]